DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

15) Možnost volby

13) Možnost volby

Publikace originálu: Povídky z jíné dimenze
Rok vydání originálu: 2011

Žánr: sci-fi
 

Originální ilustrace: --


Ilustrátor: --


Vizuál: --
Soundtrack: --
Audio kniha: --

Název v angličtině: --
Anglický překlad (Anglická verze): --

Komentář autora: 

 

Text povídky (ukázka): 

15) Možnost volby
 

     Chvíli po tom,  co doktorova slova dozněla, jsem měl pocit, jako by mne někdo vymrštil nějakým vystřelovacím strojem kupředu. Cítil jsem, jak někam letím - ale nebyl jsem to celý já. Letělo jen moje vědomí. Tělo zůstalo dole na židli v pracovně doktora Sensuse. Přišlo mi, že putuji obrovskou rychlostí nějakým tunelem a najednou jsem se zprudka zastavil. Byl to zvláštní pocit, protože jsem byl nehmotný a přesto jsem cítil prudké trhnutí. Trvalo mi několik sekund, než jsem se vzpamatoval; a když se tak stalo, cítil jsem, že v mojí blízkosti je další vědomí. Dalo by se popsat jako bílá energetická koule, která jemně pulsovala a měla nezřetelné obrysy. Bylo mi s ní dobře. Cítil jsem podporu a bezpečí.
     „Jsi tu proto, aby ses vrátil opět na správnou životní cestu. Pomůžu ti, jestli ovšem chceš. Je to jenom na tobě,“ ozval se mi znenadání v hlavě příjemný hlas. Nedokázal jsem určit, zda je mužský či ženský. Zněl tak asexuálně, bezpohlavně a nadpozemsky. Musel jsem si to v hlavě všechno srovnat, ale nešlo to vůbec rychle. Nevěděl jsem co se děje a snažil se zorientovat. Spřátelené vědomí klidně pulsovalo v mé blízkosti a dávalo mi najevo, že mám dostatek času na odpověď. Nakonec mne napadlo, že na tak prázdném místě, na kterém jsem se ocitl, kde se nenacházelo vůbec nic a přesto jsem se tu cítil jako v ráji, se mnou přeci nemůže mít nikdo špatné úmysly. Myšlenky mi letěly hlavou a nakonec jsem se začal soustředit jen na jedinou. Kolikrát ti někdo za život podá pomocnou ruku a řekne: Vrátím tě na správnou cestu, jestli chceš? Kolikrát za život to bude podivná koule bez těla? Napadlo mne, že možná jen jednou a to v případě smrti, ale raději jsem rychle tuto negativní myšlenku zaplašil.
     „Pomoz mi, jestli můžeš,“ vyhrkl jsem nakonec nahlas a moje slova byla v souladu s tím, co si myslelo moje srdce. Tušil jsem, že by spřátelené vědomí stejně vycítilo, kdybych lhal, ale v takové oáze klidu a pohody, v níž jsem se právě nacházel, by si nikdo ani lhát nedovolil.
     Měl jsem pocit, že spřátelené vědomí se při mé odpovědi usmálo: „Dobře. Nezapomeň, že to byla tvoje volba.“